šumafuk
úplně jedno, lhostejné; z fr. „je m'en fous“ [žmafu] (kašlu na to), Češi v 19. století frázi převzali foneticky i významově a později přidali koncové -k
Příklad:
A: „Táto, chceš k tý houbový vomáčce knedlík, nebo rejži?“
B: „Mně to je šumafuk, mámo.“